Začátek...

12. září 2012 v 1:51 | reezinka |  ...příběhy jedné hlavy

Svět podle R.J. aneb Začátek...


Jednoho dne na nás dolehne tíživé poznání, které se plížilo kolem už delší dobu. My jsme ho nechtěli pustit dovnitř, aby nás nenachytalo nahaté a nepřichystalo nám trapnou chvíli naší nepřipravenosti. Nakonec nás ale dostihne a nečekaně vyšoupne před dům ještě neutřené ze sprchy, klíče nechá na botníku a co víc, začnou padat mohutné kroupy z čistého nebe.

Proběhne nám útržkovitě předchozí život před očima a jako na potvoru ty nejlepší kousky, které se s každou kroupou otiskují do horkou sprchou prokrvené kůže. Jako děti zažijeme mnoho ústrků, ale náš život je (ve většině případů) relativně šťastný. Jako puberťáci žijeme sebestřednou myšlenkou, že náš život je nepostradatelný, jedinečný a výjimečný a jen ostatní nám stojí v cestě našeho světového úspěchu. V té době je každé naše rozhodnutí báječné, protože tíha důsledků se rozprostírá na široké okolí a existuje tolik záchranných sítí, že je ani nevidíme.

Jenže jednoho dne na nás dolehne tíživé poznání. Není kolem nikdo, kdo by pomohl hasit požár, který nám před očima pomalu ničí všechno, co jsme doposud měli. A jak voláme o pomoc, stále víc si uvědomujeme, že jediný, kdo nám odpovídá, je naše ozvěna, která má nepříjemně tísnivý hlas. Po nějakém čase přijedou hasiči, ale stejně se nakonec ocitneme sami v mokrém smradlavém spáleništi, které pohltilo náš předchozí život a doutnající trosky se snažíme vymazat z mysli, abychom neztratili rozum úplně.

V první panice se snažíme sami sebe přesvědčit, že to je sen, že kterého se ráno probudíme. Hledáme milovanou postel, naše největší útočiště a místo, kde jsme doposud čerpali životní síly. A ejhle, zčernalé nožičky už neunesou ani tíhu prachového peří, jenž místo naší pachové stopy šíří odér uškvařené mrtvoly. Po probdělé noci začínáme tušit...

Všechno, co se nám od toho dne stane, dolehne plnou silou a nebude nikdo jiný, aby nám pomohl. Jsme v tom sami. V tom lepším případě neexistuje žádná záchranná síť, v tom horším ji děláme my sami svým dětem.

Poznání je nevyhnutelné. Přestali jsme být dětmi. Jsme dospělí. ….a proč se to sakra stalo?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mimoo.n Mimoo.n | E-mail | Web | 16. března 2013 v 20:06 | Reagovat

... dost možná se to prostě MUSELO stát... protože jinak... bychom zemřeli dovnitř.

2 Honza Honza | 4. září 2013 v 14:47 | Reagovat

to je tvrdé , ale pravdivé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama